"Tady pohřební služba"

Měla jsem dědečka. Narodil se za c. k. monarchie. Zažil první světovou válku, světovou krizi i druhou světovou válku. Nástup komunismu a období normalizace. Pro sociálního demokrata to byly těžké časy. Dočkal se i pádu železné opony. Naštěstí ne toho, co se děje dnes. Nevěděl by, jestli se má smát nebo plakat.

Zažil, jako v té době mnozí, hlad, bídu i hyenismus lidí, který se naplno projevil na sklonku války a v poválečných letech. Říkával, že to bylo ještě horší, než ten hlad. I tak měl rád lidi a hlavně babičku. I když mu někdy říkávala dědku, on jí nikdy neřekl jinak, než Ludmilko.

Měl ovšem také velký smysl pro humor. A než by se s někým hádal, raději zavtipkoval. Jednou došlo k omylu v telefonním seznamu, u jejich privátního čísla byly uvedeny stavebniny. Telefon se vařil. Dědeček ze začátku slušně odpovídal, že to je omyl, ale pak už toho měl dost a začal říkat: „Tady pohřební služba.“  Jindy: „Tady krematorium.“  Nebo: „Tady blázinec.“  Za pár dnů byl klid. Karviná pro něj byla vždy jen Kur..ná a národní povstání jen „poscání“.

Láskou mého dědečka byly vlaky. Pracoval celý život jako traťmistr a i když to bylo ve válce velmi nebezpečné, nikdy nic jiného dělat nechtěl. Prochodil za války pěšky po tratích stovky kilometrů a sbíral kousky uhlí pro rodinu, i když mu hrozil trest. Mnohem horší trest, ten nejvyšší, byl za podání jídla lidem do transportu. Dědeček takových vídal po trati desítky. Jen zázrakem se vracel po několika dnech domů. O transportech moc nemluvil, do konce života to byla pro něj noční můra. Raději mluvil o své lásce, o vlacích. Často jsme se na ně chodívali dívat a debatovali o všem možném. Když slyším vlak, vždy si vzpomenu.

Přestože měl nelehký život, nezahořkl. Byl rád, když se mohl chvíli „zašít“ před babičkou nad svými „poklady“ a zavzpomínat. Hodně věcí jsem tenkrát nemohla chápat tak, jako dnes, ale jsem vděčná za ty časy. Časy bezstarostného mládí, výlety vlakem a nekonečné kopečky zmrzliny, která chutnala úplně jinak, než dnes.

Nezapomenu na jeho pečlivě vyleštěné boty a bílé košile. Na vůni mýdel v krabičce, které mi dával. Dnešní teenager by si dnes možná řekl: „Mýdlo v krabičce, no snad kdyby v něm bylo pár papírků, těch, co se jimi dá zaplatit.“ Ale já byla tenkrát vděčná, protože dával s velkým srdcem. Dostala jsem víc, než jsou peníze. Něco, co se nikde nedá koupit. Životní moudrost, lásku a hlavně …ČAS

Chodíval pečlivě oholen a upraven. V obleku, který se dnes nenosí pomalu ani na svatbu. Doba je jiná. Vždycky jsem obdivovala, jak o sebe dbal i přes vysoký věk. Nenadával, nikdy nebyl opilý ani špinavý. Měl úctu k životu, byl nesmírně laskavý a moudrý. S každým prohodil slovo a lidi ho měli rádi, protože nikomu nic nenutil, nikoho nepoučoval. Měl mne rád takovou, jaká jsem. Nacházela jsem u něj něco, co jsem nenašla u svých rodičů. A to mu nikdy nezapomenu.

Celý život pro mne zůstane synonymem pokory, životního nadhledu, dobroty a cti. Občas vídávám starší muže, neupravené, zhrublé, jak utápí život v alkoholu. Je mi smutno. Místo aby byli se svými vnuky, chodí do hospody. Možná, že o ně nikdo nestojí, to je otázka. Jistě mají své starosti a trápení, ale kdo je nemá.

Dovolím si to obrátit. Nezapomínejme na své blízké, na prarodiče. Třeba někde čekají, že za nimi přijdou jejich vnuci a budou v tu chvíli jen pro ně. Peníze jsou důležité, ale ne za každou cenu. Zato dobré rady, vlídné slovo, strávený čas, ten má cenu zlata. Ještě více se zhodnotí v době, když už tu naši blízcí nejsou.

Čas letí rychle a neúprosně, ukrajuje všem, v tom jsme si rovni. Možná si nejsme rovni v jiných věcech. Ale všichni se můžeme učit pokoře a lásce k životu, ať přinese cokoliv. Život každého prochází zkouškami. Nemají vyústit v zahořklost a zlobu. Těžké životní zkoušky nelze obejít, musí se prožít a je jen na každém, jak obstojí. Jak ho to posílí do budoucna. Ne nadarmo se říká: "Co nás nezabije, to nás posílí."

Další články autorky

Svět chce být klamán

Síla vůle

Zlo v oběhu

Horolezec či "pseudohorolezec"

Citové konto

O čem přemýšlím