Mám ráda řeku

Je svá. Nectí žádná pravidla. Protéká stejně svobodně velkými městy jako malými vesničkami. Někdy plyne tiše lehce omílajíc břehy, jindy divoce skáče přes kameny a ukazuje svou sílu. Jak je klidná, umí být divoká a ukázat člověku, kdo je tu pánem. Co člověk jí, ona jemu. Umí být záludná a nepředvídatelná.  Je zdrojem života, nabízí spočinutí i osvěžení. Jednou je mírná a jindy šelma. Plyne stejně jako náš život. Bez zastavení a neúprosně. V stálém koloběhu života.

Ano, mám ráda řeku. Lze tu nalézt mír a klid, aspoň na chvíli v tom hektickém světě plném vzruchů a zvuků. Plyne si svým tempem. Rybník ten stojí, nehýbe se, je plný bahna a všelijakého nánosu. I tak jsou krásné a mám je ráda, horší je, když je plný nánosu člověk. Řeka přináší a zase odnáší, skrápí krůpějemi vody a po svém si šumí. Ani řeky nejsou vždy čisté a vyplaví kdeco, ovšem jen to, co do nich člověk hodil a vpustil. Bohužel.

Nejsem zrovna příznivcem veřejných koupališť značka „hlava na hlavě“. Brávala jsem děti raději k řece, byl to pro ně ráj nekonečných hrátek a dobrodružství. Chodí tam dodnes, stejně jako já. Načerpat síly a srovnat myšlenky. Šum proudící řeky přehluší okolní svět, na chvíli se přeneste někam daleko. Řece můžete všechno říct, tajemství si nechá a odnese sebou, nerozklábosí jako člověk.

Řeka umí naplno ukázat svoji sílu, když se vylije z břehů, ovšem to člověk je původcem zkázy, když se snaží předělat její zákony. Příroda má svoje vlastní, do kterých člověk nemá co mluvit, má jen respektovat. Pak se příroda odmění.

V práci, doma i v jiných aktivitách se zvyšují nároky a my nabíráme tempo. Ještě tohle a ono. Nestíháme. Zastavit se je těžké, opravdu těžké. Jde to na nás ze všech stran. Jsme nervózní a unavení. Jen málokdo si v téhle době dokáže najít chvíli jen pro sebe. Většina řekne. „Ty jsi blázen, copak mám čas se promenádovat u řeky?“ Čas je pro každého vzácný, nedá se vrátit ani koupit, stejně jako zdraví. Umění zastavit se je opravdu uměním.

Člověk je neodmyslitelně spjat s přírodou a proto se k ní má potřebu vracet. Jednou stejně v zemi skončí, každý, bez výjimek. A tak když je tu člověk na tu chvilku, neměl by si do života vpouštět chaos a zlo. Stejně tak nedělat zlo přírodě. Člověk by to hned viděl jinak, kdyby byl nucen žít bez lesů, luk, vody…

Když vídávám, jak se u řeky válí staré pneumatiky, pračky, nádobí, staré oblečení, zkrátka odpadky všeho druhu, říkám si, co člověku příroda udělala, že si jí nedokáže vážit. je mi smutno. Jsou přeci možnosti, jak se zbavit přebytečných věcí. Podle odpadků, podle toho, jak udržujeme svoje okolí, se přeci pozná kultura národa. Nebo se mýlím?

Máte vy svoji řeku? Ta moje je Vydra a Otava.

Když jsme u té řeky. Nádherný film, který ocení rybáři, milovníci přírody a hereckého umění. Film, který zasáhne srdce člověka. Jmenuje se „Teče tudy řeka“.
Přečtěte si úryvek z filmu „Teče tudy řeka“

Apropó .Tak nevím, jestli viděl tenhle film rybář Jakub. Teď by mu to možná pomohlo, zapomenout na mediální humbuk ohledně jeho rybářských úspěchů doma i ve světě. Nebo zůstat u řeky a relaxovat. Méně je více. Kdo chce být nejlepší, je v hledáčku mnoha, kteří by jej rádi sesadili. Jsme holt rivalitní tvorové. Otázka, kolik je na tom všem pravdy a kolik je v tom závisti, jak se píše. Úspěch se prostě jen tak neodpouští. O úspěchu, slávě, ale také důsledcích by mohl vyprávět jeden z hlavních hrdinů zmíněného filmu, Brad Pitt.

A herec Alain Delon zase řekl: „Úspěch je vykoupen samotou.“

Další články autorky

Svět chce být klamán

Tady pohřební služba
Síla vůle

Zlo v oběhu

Horolezec či "pseudohorolezec"

Citové konto