I do školy, kterou navštěvují naše děti, byly umístěny automaty. Každou přestávku se strhne boj o první místo u oněch „ládovačů“ pochutin a sladkých nápojů. Nejedno tělocvikářovo srdce by zaplesalo, jak umí děti běhat, i přes překážky. Žel ne v tělocvičně.
Nároky se zvyšují. Člověk sám si někdy připadá, jak na dráze stadionu. Výstřel a letí jako o závod. Většina si raději přidá půlhodinku spánku na úkor klidného posezení u ranního jídla. Děti to kopírují. Dostanou od rodičů peníze na snídani i svačinu. Ale které dítě si koupí zdravou svačinu? Dospělý se „nakopává“ nezbytnou ranní kávou. Na jídlo není čas do doby, než se ozve žaludek.
Automat je pěkný nenasyta, spolyká peněz, že by jeden nevěřil. Ale kdo to bude věčně řešit. Krize nekrize, není čas. Ale také se nechce. Je to únavné, stále vysvětlovat, věnovat čas, dávat příklad. Avšak dvojí. Zdraví a finance.
Přestávka pomalu končí, u automatů pořád plno. Děti se utěšují různými pamlsky a pak se sluchátky v uších vyhledají nějaký kout, kde by aspoň na chvíli unikly realitě a tíhy světa. Zpět je vrátí zvonění. Začínají kličkovat mezi skvrnami rozlitých nápojů, jen zázrakem se nikdo nepřerazí. Kelímky a papíry od dobrot nejsou zdaleka jen v koši. Uživila by se jedna pracovní síla navíc na úklid.
Na obědě přejde většina žáků znechuceně mísy s polévkou a pak se rýpají v druhém jídle. „Zase bramborová kaše, omáčka bez chuti a zápachu, suchá rýže, divné maso, nudle s mákem,...“ Nelze přehlédnout „ovocný den“, v blízkosti školy se válí zbytky pomerančů a v koších nakousaná jablka.
Docela těžko představitelné pro generaci, která zažila válku a dobu po ní, kdy nebylo skoro nic a i to nic se těžce shánělo.
Kde je chyba, kdo za to může?
Společnosti, které provozují automaty, školy, my všichni? Pořád je to o člověku.
Nikdo nenutí člověka žít nezdravě, je to jen jeho rozhodnutí. Všichni jsou tak trochu unavení a lhostejní. Nechce se pomáhat s přípravou zdravé svačiny, není ochota s dětmi ráno snídat, dohlédnout na jejich jídelníček, není dost času hovořit o důležitosti být zdravý, o radostech i starostech. Pohodlnost vítězí a neřestem se daří, mnou si ruce.
Na co vlastně děti máme?
Všichni jsme součástí společnosti a je na každém, zda to bude společnost zdravých a šťastných jedinců nebo lhostejných a neschopných.
Nelze se vymlouvat.
Říká se: „Štěstí člověka je tak veliké, jak veliký prostor zvládá svou vůlí“
Další články autora