Každý ve svým ghettu…

Každý  žije ve svým ghettu se svou pravdou sám, jen hudba zní, když poslední čas na prach se promění, jak už tolikrát....Slova písničky s názvem Černošské ghetto, jak ji se skupinou Spirituál Kvintet nazpíval svého času Karel Zich. I když je to už hodně let, zní mi lépe, než mnohé dnešní „hity“. Nejenom tahle. Je krásná nejen podáním, ale hlavně obsahem.

Ghetto není jen místo. Ghetto je v každém z nás. Radosti i starosti, smích i pláč, přijetí i odmítnutí, výhry i prohry, ztráty a nové naděje.

Život byl člověku dán. Nelze si vybrat čas a místo narození ani rodiče. Od samého početí člověk bojuje o to své „místo na slunci“. Každý táhne tu svou káru a je na každém, jak je naložená. Někdo dokáže vyhazovat, někdo si ještě nakládá, pak mu život hodně ztěžkne.

A většinou si musí pomoci sám. Můj táta mi vždy říkal: „Pomocnou ruku najdeš na konci svý paže.“ Měl pravdu.

Něco v životě ovlivníme a něco ne. Když se člověk nenaučí "vyhazovat", těžko se mu žije. Jde to vůbec? Jak už bylo jednou řečeno, je to v naší hlavě.

Naučit se vybírat, co je důležité a co ne. Kdo nám v životě za to stojí a kdo ne. Vždy se najdou lidé, kteří budou přínosem, poučením, přáteli a naopak ti, kteří leda vtáhnou do problémů. Vyberme si ty první.

Je dobré nepřikládat všem věcem takovou váhu a ani sobě. Naučit se být optimisty i v nesnadných chvílích. Někdy je to těžké, ale život je jen jeden a rychle letí, je zbytečné se trápit.

Někteří nedokázali v životě najít to svoje místo na slunci i přesto, že měli slávu, úspěch, peníze…

Byl jeden chlapec. Pocházel z velmi chudých poměrů. S otcem si příliš nerozuměl a k matce přilnul až příliš. Neměl zrovna moc kamarádů, o to více miloval hudbu. Trávil u jukeboxů celé dny.  Vypěstoval si dokonalý hudební sluch. Pouze z poslechu, neznal noty. Celé dny hrál na kytaru, kterou dostal v deseti letech. Nastal zlom v jeho životě. Zpívat a hrát byl jeho sen a obrovská motivace. Začátky byly těžké, ale dokázal se prosadit a svoje publikum si získal velmi brzy. Z obrovské trémy se třásl jako osika, ale lidé šíleli. Užívat slávy si uměl, protože už nechtěl zažít bídu a ponížení, které tolik znal z dětství. Se slávou se dostavuje strach z odmítnutí publika, z neuznání a první deprese. Těžce nesl předčasnou smrt milované maminky. Odešel mu člověk z nejbližších. Nepil alkohol ani neužíval drogy jako mnozí z jeho branže, ale bral velké dávky léků, které mu jeho doktor často předepisoval a neustále zvyšoval. Byl za to později odsouzen na deset let, ale vlastně tak unikl pranýřování lidí, kteří jej nazvali vrahem. Ovšem jeden dává a druhý bere, je to jen v jeho hlavě.

Pod maskou rockera - drsňáka se skrývala citlivá a zranitelná duše. Většina známých osobností té doby, třeba i členové skupiny Beatles byli překvapeni, jak byl plachý a skromný, neměl manýry hvězdy, byl prostě normální. Stačí se pozorně dívat na jeho koncerty a různá vystoupení. Mluví s publikem, reaguje, usmívá se a hodně děkuje. Je vidět jeho tréma a plachost, ale přitom je bezprostřední a usměvavý. Řídil se hodně instinktem, jak sám říkal. Takový byl a takový odešel. Tiše a nečekaně.  Až moc brzy. Škoda takového talentu. Škoda člověka. V srpnu to bude 35 let, co zemřel – Elvis Presley.

Ale možná lépe uchovat si jej v mysli takového, jaký byl v dobách slávy. A tak přichází „Král Rock 'n' Rollu“, jednoduše „Král“, usměje se svým typickým úsměvem, všechny pozdraví a řekne: „Jsem rád mezi vámi.“

Elvis Presley nazpíval už dříve píseň In the Ghetto. Mám jí hodně ráda. Zpěvák takového formátu dokázal vyjádřit všechny emoce a předat v písni poselství světu. Slova této písně nebo té od Spirituálu Kvintet, ač nejsou stejná, říkají totéž.

Lidé, cožpak nerozumíte?  To dítě potřebuje pomocnou ruku. Nebo jednoho dne vyroste v zuřivého mladého muže. Podívejte se na sebe a na mne. Jsme tak slepí, abychom viděli? Nebo jednoduše otočíme hlavu a díváme se na druhou stranu…

Ještě mne napadá. Všichni „velcí“ lidé byli nesmírně pokorní. Myslím ti opravdu „velcí“.

Arnošt Lustig zase jednou řekl: „Pokora je krásná věc, ale člověk zrovna nemusí klečet před blbcem.“

Další články autorky

Citové konto

Horolezec či "pseudohorolezec"

Svět chce být klamán

Zlo v oběhu

Síla vůle

"Tady pohřební služba"

Mám ráda řeku

Banány došly

Potřebuji svou dávku!

Jak rychle se v životě zapomíná

Žít jako Francouz